Výstava, jejímž autorem je historik Dr. Alfons Adam a na které se podílelo i Severočeské muzeum v Liberci, Vás provede 18 místy - městy, obcemi i opuštěnými oblastmi, na kterých byli během druhé světové války lidé z mnoha evropských zemí - Židé, Romové, Poláci ze Slezska, naverbovaní nebo zavlečení tzv. východní dělníci (Ostarbeiter), západoevropští civilní pracovníci a váleční zajatci - nuceni pracovat pro nacistickou Třetí říši. Součástí výstavy je i web "Ztracená paměť?", kde naleznete bližší informace o výstavě i doprovodný multimediální materiál k jednotlivým místům.

V regionu se výstava týká nucené práce v Liberci a Chrastavě. Liberec byl od roku 1938 správním sídlem Sudetské župy. Zhruba 80 % obyvatel sedmdesátitisícového města mluvilo německy a většina z nich pracovala v místním textilním průmyslu. Během hospodářské krize ve 30. letech se polovina textilek zavřela a práci ztratilo skoro 10 tisíc lidí. Po Mnichovské dohodě se začalo s urychlenou přestavbou místního průmyslu. Do Liberce se přesunula řada německých firem specializujících se na elektroniku a letectví, například berlínský Argus, Weser Flugzeugwerke z Brém, nebo firma Blaupunkt. V září 1944 bylo v okrese pracovního úřadu Liberec registrováno skoro 25 000 zahraničních civilistů, mezi nimi minimálně 7 500 tzv. ostarbeiterů (pocházejících z okupovaných částí Sovětského svazu) a nejasný počet válečných zajatců. Nuceně nasazení v Liberci žili a pracovali často v samotném centru města. Bylo zde pro ně vybudováno přes 100 provizorních ubytoven, včetně několika lágrů pro Romy ze župy Sudety. Ve většině táborů byli ale ubytováni nuceně nasazení ze Sovětského svazu a váleční zajatci.

Chrastava, vzdálena 10 km severozápadně od Liberce, se od poloviny 19. století rozvinula ve významné centrum textilního průmyslu. Jednostranné zaměření výroby se však v dobách hospodářské krize vymstilo. Většina textilek zavřela své brány a třetina obyvatel města ztratila práci. V roce 1938 byla Chrastava, kde většina obyvatel mluvila německy, připojena k Německé říši. Záhy zde začaly vznikat pobočky říšských zbrojovek. Na práci využívaly válečné zajatce a civilní nuceně nasazené. Kvůli situaci na frontách časem příliv válečných zajatců ustal a na řadu přišli vězni koncentračních táborů. Vzájemný vztah zajatkyň a dozorkyň neprovázel jen teror a násilí; lišil se případ od případu. Přestože byly dozorkyně přesvědčeny, že jsou Židovky drženy v zajetí oprávněně a musí pracovat, jejich bídné zaopatření odporovalo morálnímu přesvědčení mnoha dozrkyň. Jedna z Židovek nasazených v Chrastavě Anna Sussmann vyprávěla, jak jedné z nich dozorkyně věnovala kus látky pod záminkou, že její stroj potřebuje vyčistit. "Načež jsme pak volaly: ‚Paní dozorkyně, poslušně hlásím, že je můj stroj také zašpiněn.' A dostaly jsme také cár látky, ze kterého jsme si udělaly ovinovací kamaše."