Již v původním povolání kovomodeláře v tehdejším podniku Severočeských státních lesů se u Zdeňka Viléma oba pojmy, kov i dřevo, propojily. Vztah k minulosti a věcem, jež do ní patřily a plnily funkci prověřenou desítkami předchozích generací, se u autora utvářel od dětství. Strávil je v Novém Harcově na okraji Liberce, v roubené chalupě se sedlovou střechou. V podezdívce, kde byl kdysi chlév, si později zřídil vlastní dílnu.

Dřevo jej záhy zlákalo k vlastní tvorbě, a tak povzbuzován přáteli se účastnil od roku 1981 libereckých přehlídek neprofesionálních výtvarníků Lidé tvoří, získával ocenění v okresních, krajských i národních soutěžích a vystavoval doma i v zahraničí. Z úspěšných výstav (v Malé výstavní síni, Na terase, v botanické zahradě) a setkávání s libereckými výtvarníky a umělci snad vzešlo i vážné rozhodnutí, stát se členem Naivního divadla v Liberci, přední české scény nejen loutkářské, ale divadelní vůbec, ozdobené mnoha domácími i zahraničními úspěchy. Jako technolog loutek a „součást“ scénické výroby zůstal ukrytý v dílně a plnil rozmanitá a rozmarná přání scénografů a výtvarníků a byl neviditelným fámulem, bez něhož by marionety neměly požadovaný výraz a pohyb. Zde ve fantaskním pohádkovém a přitom lidskému životu tak blízkém světě, v zrcadle lidských vášní, radostí a bolestí, se naplno rozvinuly jeho výtvarné vlohy. Celých osmnáct let byl spolehlivým zázemím předlouhé řady inscenací. Možná málokterý Liberečan, který v minulých letech navštěvoval prázdninová představení na náměstí před libereckou radnicí, a mezi nimi to nejoblíbenější – Alibabu a čtyřicet loupežníků – ví, že z rukou Z. Viléma mj. vyrostla skříň s vraty s loupežnickým chórem, jehož klapací hrdla dodnes poslušně sledují noty i závěrečné tremolo loupežnické písně. U které inscenace se zastavit dříve, Bezhlavého rytíře, Jabloňové panny, Zvířecího divadla nebo karnevalového průvodu lidiček s pitoreskními hlavami z příběhu Zachýska a Rumělky? Mezi léty 1984 a 2001 jich bylo více než šedesát.

Roku 2001 se Zdeněk Vilém rozhodl pro cestu svobodného povolání. Údolí s domem ve stráni pod ztepilým javorem a s potůčkem obydlil dobrými duchy, draky a skřítky, živočichy i podivuhodnými bájnými bytostmi, které se postupně proměňují tak, jak dozrává dřevo. Ale nejen dřevo, i kámen a kov zde ožívají a nabývají lidských rysů. Na věži jako na orloji defilují tváře krále, šaška, čerta a nic netušící návštěvník se rázem ocitá v pohádce. Pohyb podivuhodných věcí vždy ovládá drobný „fígl“.

Od roku 2005 Zdeněk Vilém pořádá v Harcově setkání přátel dřeva a účastní se pravidelně řezbářských sympozií v Doksech a Turnově. Má neutuchající potřebu pomáhat lidem kolem sebe, zejména slabším, postiženým nebo dětem. Tak roku 2006 byl během harcovského setkání z výtěžku dražby uměleckých děl přítomných výtvarníků nakoupen materiál do zdejších chráněných dílen pro mentálně postižené. Nejen lidem, i věcem vzešlým z lidské činnosti Z. Vilém pomáhá, jak již bylo uvedeno na samém počátku.Vzniklé objekty obdařuje rovněž názvy, bez nichž by dílo nebylo úplné. Z těch liberecké veřejnosti nejznámějších jmenujme například objekt „Otto Lochnes alias Cuzafonosaurus z Prahy“, jenž „vyhrává“ v libereckém bufetu Tobogan, a „Život na chalupě“ připomínající pohyblivý betlém, kde darovníci chvátají s cihlami, cementem, pračkou Tatramat a po vhození koruny se točí nejen hrnčířský kruh, ale i pes – půvabná podívaná v lékárně U muzea, jež již půldruhého desetiletí pomáhá dětem zapomenout na strázně spojené s nemocí. Nebo „Jan Vostrčil, předseda plesového výboru v minulém životě… z Formanova filmu Hoří má panenko“, kterého Z. Vilém ponechal po skončení výstavy roku 2008 na hradě Grabštejně. Zde se také pravidelně setkává se sólistou Opery Národního divadla v Praze a svým přítelem Luďkem Vele, mecenášem, jehož zásluhou z výtěžku benefičních koncertů byla opravena kaple sv. Barbory. Luděk Vele přispívá na tuto národní kulturní památku opravdu velkorysým způsobem a vřelým srdcem člověka, který má rád svůj rodný kraj.

V posledních letech se Z. Vilémovi roztočil kolotoč výstav. V letošním roce, kdy činorodý liberecký výtvarník zvládl rovněž jedno životní jubileum, triumfuje putovní výstava k mezinárodnímu roku lesů 2011 (vyhlášeném OSN s cílem připomenout jejich význam pro společnost), kterou v různých modifikacích již lidé zhlédli v Doksech, Kravařích, Mimoni, České Lípě, na druhé straně hranice v městech Neukirch, Bautzen, Kamenz a Kurort Oybin. Přáli bychom si, aby vyvrcholením této úspěšné sezóny byla právě expozice v Severočeském muzeu v Liberci. Na slavnostním zahájení o první adventní neděli 27. 11. 2011 vystoupí Luděk Vele.

Bohunka Krámská

•   Fotografie z vernisáže výstavy Dřevošrot Z. Viléma
•   Fotografie z výstavy Dřevošrot Z. Viléma