NAVRÁCENÍ LIBERECKÉHO KODEXU PO 60 LETECH

Předměty se do muzejních sbírek dostávají mnoha různými způsoby, další osud je však pro většinu z nich stejný. Jsou zaevidovány, ošetřeny, uloženy v depozitářích a občas vyneseny ven kvůli dokumentaci nebo na výstavu. V tomto případě tomu však bylo jinak… Když v roce 1954 proběhla v libereckých novinách zpráva, že Severočeské muzeum do svých sbírek přijalo neobvyklý předmět ze zrušeného jabloneckého muzea, vyvolalo toto tvrzení v odborných kruzích nebývalý rozruch. Proč?

Podle tehdejších muzejních pracovníků se totiž jednalo o mayský kodex. Pravé mayské kodexy jsou na světě do dnešních dnů nalezeny pouze tři, proto tato informace vyvolala v řadách „mayologů“ doslova poprask.

První, kdo se s předmětem setkal, byl Čestmír Loukotka. Ten na stránkách Československé etnografie IV roku 1956 v článku nazvaném „Liberecký kodex“ dokument zevrubně popsal a dospěl k názoru, že se bohužel nejedná o pravý mayský kodex, ale o falzum z konce 19. století. A zde začíná pro náš předmět v novodobé muzejní historii trochu kuriózní dobrodružství.

Protože o studium měla zájem i řada zahraničních badatelů, požádal Čestmír Loukotka Severočeské muzeum o zapůjčení kodexu do Náprstkova muzea. Vedení libereckého muzea souhlasilo a kodex byl do Prahy opravdu zapůjčen. Čestmír Loukotka pak v roce 1966 umírá a na dočasnou výpůjčku z libereckého muzea se zapomnělo jak v Liberci, tak i v Praze.

A tak když v roce 2008 zavolala do libereckého muzea badatelka, která chtěla tento předmět vidět, vyvolala na našich tvářích jen úsměv. Nic takového přece nemáme. Dotyčná badatelka se však naštěstí nevzdala, a tak když se ozvala v roce 2012 podruhé, začalo pátrání. Shodou náhod se podařilo v poměrně krátké době předmět nalézt ve sbírkách Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a asi po půlročním vyjednávání se na začátku roku 2014 předmět konečně vrátil zpět do sbírek Severočeského muzea v Liberci.

A o co se tedy skutečně jedná? Je tento kodex pravý, nebo není? Na tyto otázky nám v současné době pomáhá nacházet odpovědi právě badatelka, která stála na počátku tohoto příběhu, Mgr. Zuzana Korecká.

Dnes je již jisté, že se o pravý mayský kodex nejedná. I když jak starý je materiál, na kterém byl vytvořen, bude ještě předmětem výzkumu. Řada odborníků se totiž domnívá, že jednotlivé destičky vyrobené z vláken agáve, na nichž je v tenké vrstvě nanesena sádrová plocha, mohou skutečně pocházet již ze 14. století. Tuto domněnku potvrzuje i fragment mayského kalendáře zapsaného ve dvacítkové soustavě, který se vynořuje po obvodu kreseb na každé z destiček a naznačuje možnost staršího přepsaného dokumentu.

Je také na místě zde zodpovědět otázku, jak se tento neobvyklý předmět dostal až do Čech. Kodex získal a v roce 1924 do jabloneckého muzea věnoval Emil Heinze, který v letech 1907–1919 zastupoval v Mexiku exportní firmu ­Burian & Bunzel působící počátkem 20. století na trzích v Západní Indii, Mexiku a Jižní Americe. Jejich sortimentem byly perle, skleněné zboží, bižuterie, krystalerie a svítidla. Zda Emil Heinze 18deskové oboustranné leporelo získal v Mexiku nebo někde jinde, se již pravděpodobně nedozvíme. Není ani zcela jasné, zda tušil, že se jedná o napodobeninu, nebo se domníval, že se mu podařilo získat originál.

Když v roce 1956 provedl detailní šetření na kodexu známý dánský vědec a archeolog Frans Blom, určil i jeho autora. Měl by jím být mexický výtvarník Genaro Lopez. Tento mexický výtvarník, který působil na počátku 20. století ve Florencii, je znám především řadou zdařilých kopií významných mayských památek, které vytvořil v dílně známého vědce a archeologa Francesca del Paso y Troncozo. Pokud by se jeho autorství skutečně potvrdilo, vyvstává před námi nová otázka: co bylo předlohou pro jeho vytvoření.

Kodex byl po 60 letech znovu začleněn do sbírek Severočeského muzea a v nejbližší době budeme jednat o potřebném restaurátorském zásahu i o případných expertizách, které by mohly potvrdit nebo naopak vyvrátit to, co o památce dosud víme. Bohužel podobu tohoto pozoruhodného muzejního předmětu si zatím můžete prohlédnout pouze na fotografiích, jeho vystavení není v současnosti pro špatný stav možné.

Petra Šťovíčková, kurátor sbírky starých tisků