"Promiň, kocoure," ozvalo se z kouta místnosti. Pacourek honem rozsvítil baterku a hledal, kdo to mluví. Nikde nikdo, jen v koutě stála stará cínová konvice. "Já si k tomu doktorovi asi budu muset opravdu zajít," povzdychl si Pacourek. Přistoupil ze zvědavosti blíž ke konvici a začal si ji zblízka prohlížet. V tom ho zničehonic konvice klofla do nosu, až Pacourek znovu vykřikl bolestí. "Ty seš teda natvrdlej kocour. To tady mám začít zpívat árie, aby ti to secvaklo?" Rozčilovala se prostořeká konvice tak, až jí víčko mlátilo o okraj hrdla. Nutno podotknout, že konvice strávila část svého mládí v jednom zájezdním hostinci v Tyrolích a neblaze ji to poznamenalo na jejích mravech. Pacourek se s otevřenou pusou posadil na bobek naproti konvici a nebyl ze sebe schopný vydat ani hlásku. "Tak dočkám se od tebe nějakýho projevu života, kocoure, nebo si leknutím zcepeněl? Takovejch zcepenělejch potvor tady máme plnej barák. Já si chci povídat s někým normálním, aby mi řekl, co se tam venku děje, jaké je počasí, jaké konvice se teď prodávají ..." "Varné konvice," odpověděl zmatený Pacourek, který se pořád ještě nevzpamatoval. "Jak varné? Já znám vadné a bezvadné, valné a nevalné, ale varné a nevarné neznám," vztekala se konvice. "To jako že je zapneš do elektriky a ony ti samy uvaří vodu," vysvětlil Pacourek. "Co to je elektrika?" zeptala se konvice. Pacourek se už trochu vzpamatoval a začal chápat, o co tady jde. "Hele, konvice, kolik je ti let a jak se vlastně jmenuješ?" "Kdyby ses pořádně díval, natvrdlej kocoure, tak tady vedle mě je popiska, která říká ‚Konvice, tepaná měď, Itálie, polovina 17. století. Dar Heinricha Liebiega.' Kamarádi a nenatvrdlí kocouři mě můžou oslovovat Vlašáku, to jako že pocházím z Itálie, postaru se jí říkalo Vlachy," odsekla. Pacourek počítal na prstech a povídá: "Tak to ti je skoro 300 let. Tý jo, včera jsem tu vyslýchal padesát let staré myši, ale ty jsi ještě šestkrát starší," divil se Pacourek, který zdvořile přešel konvicové rýpance na svou osobu. "Jo chlapče, stará láska nerezaví, odpověděla konvice," kor když je měděná. Já kdybych začala vzpomínat na všechno, co jsem zažila, a vzala bych to pěkně od počátku, než mě jako surovinu vydolovaly v horních Uhrách, než z plechu vyťukal jeden šikula taliánskej tohle moje krásný štíhlý tělo, kolikrát mě prodali, koupili, ukradli a zase našli, tak by to vydalo na román. Jenže si nemám s kým povídat, proto jsem tě kousla do vocasu, protože se mi zdálo, že tě odněkud znám. Navíc starej Ostříž je hrozně užvaněnej a už mě nebavilo ho poslouchat. Jak se jmenuješ ty, kocoure?"

"Gustav Pacourek," odpověděl. "No to mi urvi víko, jestli se mejlím. Ty si mi byl hned povědomej, ale nemohla jsem si vzpomenout, protože to je strašně dávno, co jsem tě viděla," křičela konvice nadšením. "Vlašáku," dovolil si jí Pacourek skočit do řeči důvěrným oslovením, "já se ti ale musím k něčemu přiznat. Já nikdy nebyl v libereckém muzeu, takže si mě tady nemohla vidět, teprve včera, když jsem tady vyšetřoval poškozený starožitný dort." "Hmm, škoda, ale s těma zlodějskejma potvorama si pěkně zatočil, už nám tady dlouho pily krev a kazily pověst, včera jsme si tu o tom všichni povídaly celou noc. "Kdo všichni?" zeptal se Pacourek. "No všichni, co tu bydlíme," odpověděla konvice. "A kolik vás tu je?" zeptal se Pacourek. "No to je dneska šlendrián, vztekala se zase konvice, "von jde dělat hlídače do muzea a neví, kolik toho tady hlídá. Tobě by ukradli i tu čepici na hlavě a nic bys nevěděl." "Učený kocour z nebe nespadl, jsem tady teprve první noc," bránil se Pacourek. "No dobře, kocoure, ale koukej si doplnit základní muzejní vzdělání. Je nás tady přes půl miliónu." "Kolik?" užasl nevěřícně Pacourek. "Slyšíš dobře, jestli to chceš postaru, tak je to čtyřicetjednatisícšestsetšedesát tuctů, čtrnácetčtyřicet veletuctů, osmtisictřistatřicettři kop nebo stotřicetdevět veleop," předváděla se konvice ve znalosti historických měrných jednotek. A to všichni umíte mluvit?" zeptal se stále udivený Pacourek. "Jo všichni, ale většina z nás je za posledních pár let votrávená jak malajskej šíp, takže se nebavíme ani mezi sebou, natož s někým cizím," povzdechla si konvice. "Hele, Vlašáku, dokážeš si představit ten poprask, kdyby najednou těch půl milionu věcí začalo mluvit, jako ty?" zeptal se zvědavě Pacourek. "To těžko, kocoure," odsekla uraženě konvice, "tak zaprvé, nejsem žádná věc, ale zcela jedinečná originální a neopakovatelná historická osobnost, tak jako dalších půl milionu mejch muzejních parťáků tady. A za druhé, já a mý kámoši si povídáme jen s tím, s kým si chceme povídat my. Když nechceme, tak budeš hluchej jak tetřev. I kdyby ses na uši stavěl, neuslyšíš od nás ani hlásku," vychrlila ze sebe konvice na jeden nádech. Užaslý Pacourek si sedl ke konvici, která se po chvilce uklidnila a byla ráda, že konečně může někomu důvěrně vyprávět něco z příběhů, kterých byla za těch 300 let opravdu plná.

Ráno našel spícího Pacourka muzejní zřízenec Baribal, jak sedí opřený o konvici a spokojeně přede. "Hele mladej, vstávat, ať nemáš malér, chrápat v práci hned první den, to je moc i na mě," dloubnul Baribal do Pacourka, který se protáhl a chvilku přemýšlel, jestli se mu to všechno v noci jenom nezdálo. Boule na nose a bolavý konec ocásku ho rychle vyvedly z pochybností. "Dobré ráno, Vlašáku," pozdravil konvici. "Pššt," zasyčela konvice, "nebuď mě, přes den musíme všichni spát, ale o půlnoci zase přijď," zívla konvice, klapla víkem a usnula.