Jak už jsme několikrát poznali, dokázal si Pacourek poradit v každé situaci, kor když rozuměl řeči muzejních exponátů. Za týden po své první návštěvě muzejního lazaretu přišel za nic netušícím panem restaurátorem Strakapoudem. V ruce držel papírovou krabičku a povídá: "Pane Strakapoud, nehodily by se Vám tady nějaké součástky na budík?" Strakapoud odložil kladivo, které bylo jeho nejoblíbenějším pracovním nástrojem, podíval se do krabičky a zaradoval se: "Hýmlhergot, a víte, že hodily! Čekám tu na ty verky jak na smilování. Mám tady už pěknou dobu jednoho malýho budíčka, jen doufám, že ho najdu v tom svým brajglu." Pacourek se ochotně nabídl s hledáním, protože věděl velmi přesně, kde je Pepa Kienzle od jejich posledního setkání zastrčený.

"Mockrát Vám děkuju, jak se Vám to povedlo, pane Pacourek?" špitl vděčně již nešišlající Kienzle po Strakapoudově dvouhodinové operaci. "Ale, to nestojí za řeč. Zajel jsem v sobotu do Chomutova a u jednoho starého hodináře jsem za babku nabral spoustu náhradních dílů. Tak kdybyste někdy něco potřeboval, stačí říct." Panu Strakapoudovi se podařilo budíka opravit až na závěrečné osazení zadního chromovaného víčka s nápisem 'Made in Czechoslovakia'. Trochu si pomohl zobákem, což se ale Kienzlemu vůbec nelíbilo. "Au, au, au, au," úpěl budík pod údery Strakapouda. Sténání budíku tahalo Pacourka za uši, protože jako jediný rozuměl řeči muzejních exponátů, a dovolil se hned ozvat: "Pane Strakapoud, nenecháte závěrečnou kompletaci kolegovi Brabencovi?" "Máte recht," odpověděl Strakapoud. "Nějak mi tu ten deklík neštymuje, je zašprajcnutej a nemůžu najít svůj vercajk. Brabenec je tu v muzeu fachman na takovou tu mravenčí práci, dá to do richtiku." Odpoledne se už z depozitáře historických hodin ozývalo Kienzleho spokojené tikaní, jako kdyby někde předl mechanický kocour. "Tak, tak, tak - je to, tak, tak, tak," vrněl si natažený a promazaný Kienzle a byl Pacourkovi z duše všech svých koleček a osiček vděčný za vykonanou pomoc.