|
|
Po rozruchu kolem rodiny Pižeonů se situace v muzeu zase vrátila do starých kolejí
a Pacourek se mohl dospat. Na další noční službu přišel odpočatý, rychle vyřídil služební
povinnosti a šupem za Vlašákem do uměleckohistorické expozice. Ale co to? V expozici
barokního umění nebyla po Vlašákovi ani stopa, tedy skoro ani stopa. Na koberci svítilo
tmavé kolečko, které dávalo tušit, jak dlouho tu Vlašák stál. Pacourek se vyděsil,
že mu během péče o holuby někdo ukradl nejlepšího muzejního kamaráda. Začal běhat
po muzeu a zoufale volal: "Vlašáku, Vlašáčku, kam jsi zmizel?" "Pane Pacourku, buďte
v klidu," zavolal kdosi z expozice gotiky. "Vlašáka vzali do lazaretu, aby mu vyčistili
kabát. Má jet někam na výstavu do Němec, tak aby nám prý nedělal ostudu. Už dlouho nikde
nebyl." Pacourek se uklidnil a začal pátrat, kdo to s ním mluví. Došel až k prastaré
gotické truhle, která byla jedním z nejváženějších exponátů muzea. "Děkuji za zprávu,
už jsem se lekl, že jsem Vlašáka neuhlídal a někdo ho ukradnul." "Nebojte," odpověděla
truhlice. "Kdyby někdo ukradnul Vlašáka, tak by ho rychle vrátil, protože s tak
upovídanou konvicí by nikdo nevydržel," vtipkovala truhlice a důvěrně dodala:
"A beztak - Ωman by to nedopustil." Pacourek si vzpomněl na Vlašákovy rady a dodatečně
se truhlici představil. "Dobrý večer, madam. Jmenuji se Gustav Pacourek a je pro mě ctí
s Vámi hovořit." Truhlice mu opáčila stejně: "Milý pane Pacourku, těší mě, že Vás konečně
osobně poznávám. Jmenuji se Beatrice da Venezia. Kdybyste zase někdy potřeboval moji
pomoc, můžete se na mě obrátit, ovšem pouze v těchto nočních hodinách, jak jistě víte."
Pacourek si cenil vstřícnosti staré truhlice, která byla na svůj věk 764 let stále svěží
a měla o všem v muzeu dobrý přehled. "Vlašáka najdete v restaurátorských dílnách,
ale my jim tu neřekneme jinak než muzejní lazaret." Pacourek poděkoval a běžel
do suterénu muzea, kde měli muzejní restaurátoři Strakapoud a Brabenec svoje království.
Mezi policemi a na stolech, plných různého nářadí a chemikálií, leželi, vzdychali nebo
spali muzejní exponáti s různými nemocemi. Když Pacourek vešel, stál uprostřed místnosti
Vlašák a zrovna exponátům vyprávěl nějaký strašidelný příběh. ".... a nebohé plechové
vázičky se zmocnila tak strašlivá koroze, ouplně ji sežrala, až se konvička rozpadla
na pouhej zrzavej prach a neštěknul už po ní ani pes." "Búúúú, fňuk, buúúúú, já se
bojím," ozvalo se vzadu ze Strakapoudova regálu. "Já nechci, aby mě šežrala korože, já se
korože bojím, buúú." Rozparáděný Vlašák si fňukání moc nebral a začal hulákat
na příchozího Pacourka: "Čiao parťáku, zrovna tady vyprávím kámošům něco hezkýho
na dobrou noc, ale asi se mi to nějak vymklo kontrole, hehe. Co dělají ty tvoji urozený
holubové. Podle mě byli spíš uhozený než urozený, checheche." Pacourek byl rád,
že Vlašáka našel, ale hned mu rázně vyčinil: "Hele Vlašáku, nestarej se o holuby a koukej
se vzpamatovat. Vůbec to od Tebe není hezké, že se tady vytahuješ na ostatní, co tu kolem
marodí. Muzeum nemá peníze na to, aby je všechny uzdravilo. Oni za to nemůžou, že nejsou
třeba z mědi jako Ty. Ty chytneš akorát tak měděnku a zezelenáš, ale co ty ostatní
rezivějící chudáci?" Vlašák se na chvilku zastyděl a snažil se z prekérní situace rychle
vybruslit: "No dyť se zas tolik nestalo. Kámoši jsou v pohodě, jen tady někde bulí
nějaký muzejní škvrně." "Já nejšem žádný škvrně, ale funkčionalistický budík Jošef
Kienzle. Muzejníci mě pšed rokem koupili v jednom vetešnictví. Protože jsem neměl
ručičky, tak jsem nebyl moc drahý, ale protože mi nemůžou sehnat náhradní ručičky,
tak tu už rok trčím a bojím se, že žrežnu." "Nefunkční funkcionalistický budík,
to je teda gól," vyprsknul Vlašák smíchy a pokračoval: "A jinak jsi v pořádku, jako
jestli nemáš o kolečko navíc nebo tak něco?" "Tak to bych si vyprošoval, jšem jinak zcela
zdráv, jen se občas potšebuju natáhnout," hájil se Kienzle. "A špatně še mi mluví,
protože mám vyčachtané vtežinové kolečko. A nemůžu se taky podrbat, když nemám ručičky."
Pacourek pohladil budík po ciferníku a snažil se ho rozptýlit žoviální mluvou: "Milý
Josefe, nebojte, někde seženeme nějaké ručičky, co Vám budou pasovat!" "Můžete nám
vyprávět, jak jste o ty ručičky přišel?" zeptal se zvědavý secesní věšák Thonet, který
doposud stál tiše v koutě. "Ale to je taková šmutná hištorie. Narodil jsem se v Komotau,
česky to je Chomutov, v jedné moooc slavné továrně, co vyrábí hodiny do celého švěta.
Tam si mě koupila jedna šlečna, co dělala v Aussigu posluhovačku v jedné bohaté rodině.
Jednou ale začalo v Aussigu zemětšesení či co. Všechno se tšáslo, domy padaly, lidi
utíkali a pak pšišli nějací lidé v uniformách a jeden z nich šíkal ‚Davaj časy' a bral
všechno, co tikalo. Sebral dokonce i jedny věžní hodiny a na obou rukách měl náramkové
hodinky až po loket. Házel nás všechny do jednoho pytle a v tom zmatku mi ty ručičky
ulomil. No a pak nás všechny prodal do toho vetešnictví." "To musel bejt asi nějakej
hodně vášnivej sběratel," uvažoval Vlašák. "Tím si nejsem tak jistý, když tady kolegovi
ulámal ručičky a nakonec ho prodal," oponoval mu Pacourek a pokračoval: "Teď už je to
ale jedno. Ručičky jsou fuč. Musíme Kienzlemu pomoci, aby tady nefňukal a byl
v pohodě."
Jak už jsme několikrát poznali, dokázal si Pacourek poradit v každé situaci, kor když
rozuměl řeči muzejních exponátů. Za týden po své první návštěvě muzejního lazaretu přišel
za nic netušícím panem restaurátorem Strakapoudem. V ruce držel papírovou krabičku
a povídá: "Pane Strakapoud, nehodily by se Vám tady nějaké součástky na budík?"
Strakapoud odložil kladivo, které bylo jeho nejoblíbenějším pracovním nástrojem,
podíval se do krabičky a zaradoval se: "Hýmlhergot, a víte, že hodily! Čekám tu na ty
verky jak na smilování. Mám tady už pěknou dobu jednoho malýho budíčka, jen doufám,
že ho najdu v tom svým brajglu." Pacourek se ochotně nabídl s hledáním, protože věděl
velmi přesně, kde je Pepa Kienzle od jejich posledního setkání zastrčený.
"Mockrát Vám děkuju, jak se Vám to povedlo, pane Pacourek?" špitl vděčně již nešišlající
Kienzle po Strakapoudově dvouhodinové operaci. "Ale, to nestojí za řeč. Zajel jsem
v sobotu do Chomutova a u jednoho starého hodináře jsem za babku nabral spoustu
náhradních dílů. Tak kdybyste někdy něco potřeboval, stačí říct." Panu Strakapoudovi
se podařilo budíka opravit až na závěrečné osazení zadního chromovaného víčka s nápisem
'Made in Czechoslovakia'. Trochu si pomohl zobákem, což se ale Kienzlemu vůbec nelíbilo.
"Au, au, au, au," úpěl budík pod údery Strakapouda. Sténání budíku tahalo Pacourka
za uši, protože jako jediný rozuměl řeči muzejních exponátů, a dovolil se hned ozvat:
"Pane Strakapoud, nenecháte závěrečnou kompletaci kolegovi Brabencovi?" "Máte recht,"
odpověděl Strakapoud. "Nějak mi tu ten deklík neštymuje, je zašprajcnutej a nemůžu najít
svůj vercajk. Brabenec je tu v muzeu fachman na takovou tu mravenčí práci, dá to do
richtiku." Odpoledne se už z depozitáře historických hodin ozývalo Kienzleho spokojené
tikaní, jako kdyby někde předl mechanický kocour. "Tak, tak, tak - je to, tak, tak, tak,"
vrněl si natažený a promazaný Kienzle a byl Pacourkovi z duše všech svých koleček
a osiček vděčný za vykonanou pomoc.
| |
|
|
Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin
|
Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin
|
Vstupné:
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč
» více...
|

Severočeské muzeum v Liberci je příspěvkovou organizací Libereckého kraje
|
» vypnout pozadí…
|
|