Pacourek ve spěchu navlékl erární uniformu a běžel do muzea nejkratší cestou přes ploty a střechy až do Lidových sadů. V muzejní vrátnici už na něho čekala nervózní skupinka zaměstnanců v čele s ředitelem Leo Hrochem. Ten při pohledu na schváceného kocoura, kterému padaly služební kalhoty a čepice visela jen na jednom uchu, poněkud znejistěl, ale úcta k uniformě převážila nad pochybnostmi. "Podívejte se na tu spoušť," zaúpěl ředitel Hroch, "z pelhřimovského muzea jsme tu měli zapůjčený nejcennější a nejstarší dort ve střední Evropě, datovaný pomocí pištochronologie před rok 1889. Někdo v noci sežral celé horní patro zapůjčeného tříposchoďového unikátu a zbytek vážně poškodil. Starosta Pelhřimova, který drží nad dortem osobní patronát, už byl informován a zuří! Celou věc si vyložil jako projev národnostní nesnášenlivosti. Prý mu ten krásný český dort v Liberci schválně sežraly Němkyně! Musíte to ihned vyšetřit, jinak hrozí skandál." Pacourek nemohl prozradit, že je četníkem teprve půl hodiny a neví, jak se taková věc vyšetřuje. Ale protože to byl nad poměry chytrý kocour, který rád četl detektivky, vzal rozum do hrsti a jednal. "Tak mi ukažte předmět doličný." V prosklené vitríně uprostřed Velkého výstavního sálu byla smutná hromada rozkousaného piškotu, ze které tu a tam vykukovala marcipánová růžička nebo lísteček, která dávala tušit, co ta hromada původně byla. Pacourek měl náramně dobrý čich i zrak a ihned se vydal po muzeu za vůní dortu, kterou doprovázely piškotové drobečky. Došel až do oddělení přírodovědy k vitríně, kde nehybně ležely čtyři vycpané myši s podezřele vycpanými bříšky. Pacourek přemýšlel nahlas: "Že by ta fáma o Němkyních byla přece jenom pravda?" Ředitel Hroch zoufale protestoval: "Ale tyhle myši nejsou Němkyně, nýbrž čistokrevné Čechyně, od Turnova, kde jsem je v roce 1878 vlastnoručně odchytil a preparoval pro naše muzeum. Jsme tu na ně všichni moc hrdí, už přes padesát let." Pacourkovi se udělalo trochu nevolno. Byl přece jen víc kocour než četník, takže představa, že si dává k večeři padesátiletou myš, mu nebyla zrovna příjemná. Pachuť v ústech rychle zahnal douškem čerstvého mléka, které mu ochotně přinesla paní sekretářka Fretková, a dal si věci svým kočičím rozumem dohromady. "Rozebrat vitrínu" zavelel po chvilce. Muzejní zřízenec Baribal pomalu sundal skleněnou desku a Pacourek vzal opatrně jednu z myší do pacek a přičichl k ní. "Žádný naftalín, jak jsem předpokládal," prohlásil. I ta nejklidnější myš na světě, která předstírá, že je mrtvá, by nevydržela takový stres, když k ní čichá kocour. Zdánlivě mrtvá Čechyně začala pištět v domnění, že ji chce Pacourek sežrat. "Jsem nevinná, jsem nevinná, všechno to zpunktoval potkan Véna z teplárny. Chodí sem v noci krást mince z muzejní pokladny a včera večer nás přinutil, abychom tu pro něho uspořádali dortový mejdan." Zbývající tři myši viděly, že už je zbytečné předstírat, a rovněž se doznaly ze všech svých trestných činů. Ředitel Hroch si oddechl, že nehrozí politický skandál, navíc se vyřešilo neustálé manko v pokladně. Jak se ale během posledních padesáti let dokázaly myší vetřelkyně nepozorovaně vyměnit za ty vycpané, mu zůstalo záhadou. Ale kde jsou ty nakradené peníze? Čtyři myši se chvíli ošívaly, ale pak se přiznaly: "Ty kováky jsou tady dole ve vitríně pod námi, Véna si je tu u nás schovává." Ze soklu vitríny se po úderu zřízence Baribala vysypala hromada mincí a ředitel Hroch jásal: "Sláva, máme z čeho zaplatit restaurování dortu a Pelhřimov nic nepozná."

Pacourek nasadil myším pouta a vedl je přes celý Liberec až na četnickou stanici. Strážmistr Biegel ho pochválil, slíbil mu rychlé povýšení, ale Pacourek ze sebe neměl radost. "Pane strážmistr, co bude s těmi myšmi?" zeptal se smutně. "Co by bylo? Půjdou na nucené práce do laboratoře!" Pacourek byl ještě smutnější, sundal si erární četnickou čepici a povídá: "Nezlobte se na mě, pane strážmistr, ale z té represe mám deprese." Strážmistr Biegel sice nebyl příliš vzdělán, tvářil se, jako že rozumí cizím slovům, ale zároveň to byl zkušený strážný pes a vycítil, jak Pacourkovi je. "Víte co, Pacourku," povídá, "ředitel Hroch mi před chvíli volal, nechce, aby se podobný skandál v muzeu opakoval, a honem shání do muzea hlídače. Co Vy na to? Myslím, že máte po dnešní akci ta nejlepší doporučení." Pacourkovi se rozšířily oči nadšením: "Pane strážmistr, mockrát Vám děkuju." Otočil se na pětníku a pelášil do muzea, aby snad náhodou ředitel Hroch nevzal někoho jiného. Strážmistr za ním už jen spokojeně volal: "A ještě vraťte služební odznak a brašnu, až budete mít cestu kolem."