Už od úsvitu civilizace hrály zvířecí lebky důležitou emotivní úlohu v lidském životě.
S uctíváním zvířecích lebek se můžeme setkat jak u pravěkých kultur, tak u primitivních
domorodých kmenů současnosti. Do dnešní doby rozhodně pozůstatky těchto kultů přežívají
v podobě nejrůznějších loveckých trofejí, ať už se jedná o lebky, parohy nebo
vypreparované celé hlavy. Pokud však tato záliba souvisí se zbytečnou smrtí zvířete,
nemá v životě moderního člověka místo.
Vzhled lebky každého živočicha úzce souvisí se způsobem života a potravní specializací.
Extrémním příkladem tohoto trendu jsou lebky hadů, u kterých došlo k vytvoření
tyčinkovitých lebečních kostí navzájem pouze volně spojených vazy. Lebka složená z kostí
tohoto tvaru je nazývána kinetická a je schopna velké změny tvaru. Hadi díky tomu mohou
přijmout kořist značné velikosti. Při lovu i polykání kořisti hadům pomáhají zuby, které
jsou tenké, špičaté a mířící dovnitř tlamy. U některých hadů dále došlo k pozoruhodné
přeměně chrupu v souvislosti s vývojem jedového aparátu.
Tak jako existují různé druhy chrupu hadů, existují i různé druhy chrupu u ostatních
plazů (tedy u těch, kteří na rozdíl od želv mají zuby). Želvy zcela postrádají zuby,
jejich čelisti se přeměnily do podoby zobáku, který je kryt rohovinou podobně jako zobák
ptáků. Na lebkách želv se můžeme přesvědčit o tom, že ani v případě plazů není přítomnost
zubů nezbytnou podmínkou pro dravý způsob života. Zvláště mohutná je lebka dravých
sladkovodních želv kajmanek ze Severní Ameriky.
Čelisti přeměněné na zobák jsou charakteristickým znakem ptáků. Také v případě ptáků
je zobák pokrytý rohovinou a vyvinul se z čelistí opatřených zuby. Zobáky ptáků se
vyvinuly do nejrozmanitějších tvarů i velikostí, mohou být hrubým dlátem i jemným
chirurgickým nástrojem.
V případě savců hovoříme o tzv. heterodontním chrupu, tj. chrupu obsahujícím dobře
rozlišené řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky. Výchozí stav chrupu původních
prasavců však pravděpodobně vycházel z chrupu obsahujícího jen málo rozlišené zuby,
to je stav, který je znám u některých původních skupin savců. Všichni savci se musí
v životě smířit se smutným faktem, že jejich trvalý chrup se v průběhu času opotřebuje.
Ztráta chrupu znamená u divoce žijících savců smrt.
Živočichy, kteří se tímto problémem zabývat nemusí, jsou bezesporu žraloci a rejnoci.
Tyto paryby mají veliký počet zubů umístěných v několika řadách za sebou. Aktuálně
funkční jsou obvykle 2 - 3 přední řady; v případě poškození, vylomení nebo opotřebování
zubu je tento nahrazen zubem umístěným bezprostředně za ním. Zuby některých druhů slouží
jako jakási pila, jejíž pomocí žralok "vyřezává" z velké kořisti kusy tkání. Zuby ryb
jsou naproti tomu většinou tvarově jiné, protože slouží především k zachycení kořisti,
která je polykána celá. K případnému zpracování potravy potom ryby používají
tzv. požerákové zuby umístěné na žaberních obloucích.
Všechna výše uvedená fakta si můžete sami ověřit na výstavě "Lebky, skryté umění
přírody". K vidění je zde více než 180 nejrozmanitějších lebek všech skupin obratlovců
ze všech kontinentů i oceánů , ale i mnoha domácích zvířat.
Fotogalerie:
Ke stažení:
Už od úsvitu civilizace hrály zvířecí lebky důležitou emotivní úlohu v lidském životě.
S uctíváním zvířecích lebek se můžeme setkat jak u pravěkých kultur, tak u primitivních
domorodých kmenů současnosti. Do dnešní doby rozhodně pozůstatky těchto kultů přežívají
v podobě nejrůznějších loveckých trofejí, ať už se jedná o lebky, parohy nebo
vypreparované celé hlavy. Pokud však tato záliba souvisí se zbytečnou smrtí zvířete,
nemá v životě moderního člověka místo.
Plakát k výstavě Lebky, skryté umění přírody
